Šípková Růža a šáteček s pokračováním

Do roka a do dne, Lomikare, Lomikare... Ne ne, nejde o žádné zlo, natožpak historického charakteru. Jen ten časový úsek sedí pro přátelské a oboustranné ukončení spolupráce.

S Marcelou jsem si prošla spoluprací, která trvala něco přes rok. Potkaly jsme se třináctkrát na sezení a já měla tu možnost na vlastní kůži zažít, co je to koučink. Třináctku já mám moc ráda, vždycky mi bylo líto těch, kteří byli neprávem v nemilosti, třeba jako právě číslo třináct.

Vyzkoušela jsem si, že je prima mít po svém boku někoho, kdo člověka popostrčí k tomu, co si sám přeje, ale bojí se udělat první krok. A ještě si zkuste přijít s tím, že jste něco, co jste sami sobě slíbili neudělali 😊. Takže nejen, že se Marcele můžete otevřít, žádné předsudky, vymyslíte spolu, jak se vašemu cíli přiblížit, co je možné, ale ještě máte dvojí motivaci - slib, co jste dali sobě a ještě se vás na to Marcela na příštím sezení zeptá a pak je jednomu trapně, že sám sobě hází klacky pod nohy, když přijdete s nulovým výstupem.

Věřím tomu, že naše přesvědčení a vzorce chování se stejně jako třeba genetická zátěž a předpoklady pro nemoc dědí z generace na generaci. A protože tady jsme jako lidstvo už setsakra dlouho, máme toho v sobě nahromaděnýho hafo. A to nám nesvědčí. Vnímám, že poslední roky se hodně začíná dbát na to, aby nám bylo dobře. Well-being, baby. A to je dobře. Jsem přesvědčená o tom, že bychom se měli postarat nejen o tělo, ale i naši duši. Měnit takové zajeté vzorce a zajímat se o sebe, sami sebe lépe poznat, protože kdy jsme si na tohle udělali čas? Nejdřív jsme se učili chodit, mluvit, pak jsme chodili do školy... Nasávali jsme tuny informací, pak jsme se zaměřili na kariéru, rodinu, děti, cestování, dosaďte si, co je libo. Ale sednout si sami se sebou a zeptat se: "Co ty vlastně chceš? Co potřebuješ? Kdo jsi?" Kdy se vám to povedlo? Mě s Marcelou.

Ráda bych pro sebe i pro vás shrnula, co mi spolupráce s koučkou přinesla

Chtěla jsem se naučit říkat to kouzelné slovo NE. V tom jsem udělala jeden velký sloní krok.
Chtěla jsem žít spokojenější život. K tomu jsem se odnaučila jít přes sebe a dělá mi to ohromně dobře.
Chtěla jsem být spokojenější máma. Díky práci s energiemi a dechem se mi daří krotit vnitřní mateřskou saň, která na mě holt občas hupsne.
Chtěla jsem mít zorganizovanější život. Často si vzpomenu na pravidlo 80/20 a držím se ho. Tedy soustředím se na plnění 20 % nejdůležitějších úkolů a zbytek hrnu před sebou.
Je toho ještě mnohem víc, ale jak se člověk učí každý den, tak si ani nevšimne, že vlastně je na konci velká změna.

Mé morální já má zapotřebí vám tu ještě vyoslit, proč vlastně spolupráci ukončujeme. Žádný prostor pro spekulace 😊. Poslední rok mi hodně dal, ale taky byl a stále je ve vleku mých táhnoucích se moribundusů, na které chodím tu zleva, tu zprava. Poslední dva měsíce jsem jako ta Šípková Růža... Zvládnu tak odvézt dítko do školky, sebe do práce, dítko vyzvednout a pak už nic. Ale jako vůbec nic. Nakrmit psa je problém, udržet oči otevřený je problém. "Mami, vždyť ty jen spíš!" Ta věta mě docela probudila. Není to ode mě hezký, nebýt tu pro tu nejdůležitější osobu v mém životě. Proto jsem nekompromisně ořezala veškeré aktivity mimo těch nejdůležitějších. Můj velký sen o rekonstrukci statku je teď taky mimo dosah. Tak si tam jezdím aspoň na procházku a maličko se povozit na traktóre. Fičák! A protože jsem měla špatné svědomí i z toho, že s Marcelou nemáme koučink pravidelně, tudíž to pro obě strany nemá takový výsledek, jaký bychom společně dosáhly při větší pravidelnosti, ráda předám štafetu koučovaného pisálka další dámě. Na její pohled na koučink s Marcelou se můžete těšit už brzičko.

Nela