Ven z bludného kruhu

První červnový koučink s Nelou. Jak si během prodlouženého intervalu mezi sezeními se mnou vedla a co jí přinesl tento skoro letní?

Znáte tu metodu tanečnic a baletek, kterak metat piruety, aniž by se vám motala hlava? Určitě ano, ale abychom byli na stejné vlně, tak pro jistotu popíšu. Dneska jsem to zrovna učila mou malou drahou "Všechno". Moc ráda se točí a užívá si, jak se kolem ní motá sukýnka nebo šaty... je tady a teď (jak já jí to někdy závidím a zase si to trénuju, aspoň minutku denně) a klidně se z toho se smíchem posadí na zadeček.

Ale k věci: je potřeba mít jeden bod, na ten fixovat kukadla co nejdýl to v otočce jde a pak hlavu bleskem otočit a zas se zaměřit pohledem na ten samý bod. Ona to na první pohled není žádná věda a když už to navíc člověk už zná... Ale když to neví? Pak se bude točit třeba jen třikrát a pak žuchne a bude mít kolem sebe veselej kolotoč z okolního světa. A něž na to jeden přijde, tak to trvá. Když se mu poštěstí na řešení vůbec kápnout.

Kam tím mířím? Protože byla mezi koučinky s Marcelou docela pauza, poslední týden už jsem na sobě pozorovala, že jsem napružená a do vrtule jdu bez požádání a na plnej výkon, a to více méně jen tak. Akorát jsem si nechtěla přiznat proč. Vezmu to retrospektivně - po koučinku se mi ohromně ulevilo. Najednou byla hlava prázdná, všechno zlíčko, který si tam lebedilo a už dost bobtnalo, mohlo ven.

Po hodině "tahání" emočních rovnic z mojí myslivny si troufám říct, že jsme byly s Marcelou lehce utavené obě :). Ale ten pocit byl boží. Když bych měla míček v hlavě, mohl by si tam skákat od stěny na stěnu a nic by mu nestálo v rozletu.

Máte nějaký "pet peeve"? Jojo, já vím, každej dneska musí používat nějakej americkej termínus technikus... mě to taky přijde trapný :) Ale lepší výraz pro to nemám. Je to takové moje překladatelovo blaho, tenhle výraz. Prostě něco, co jen vás přivádí k šílenství, představte si cokoli, co téměř všechny ostatní nechává klidné, ale ve vás to vzbuzuje výbuch, za který by se ani slečna Etna nemusela stydět - (můj případ), když držíte v ruce nějaký odpadek (slupku od banánu) a nemůžete najít odpadkový koš... tak jdete, strašně vás to štve a nakonec najdete. Mrsk ho tam a! Úlevný pocite vítej :). Během posledního koučinku jsem se objevila další vrstvy mých "přesvědčení" a programů v hlavě. Možná jen tenký, ony se ty dveře do dalších vrstev vašich zakořeněných rovnic v hlavě ne vždy chtějí otevřít a páčit je nemá smysl, každopádně úleva to byla veliká.

Shrnutí? Ona si na to ta hlava navykne, že si může "odložit". Že s ní trénujete nové dovednosti. (Otáčení emočních rovnic, jejich filmování). A když na svém životě chcete pracovat, tak vás podrží a pěkně to na koučku Marcelu vybalí. A co to tady ta Nela blábolila o tom kolotoči? Tak prvně, uznejte, že ten kůň je parádní (vlaječky ignoruju) :) A za druhé, teď jsem se dostala do takové myšlenkové smyčky.

Ze všech oblasti života nám v emočních rovnicích vycházelo, že se bojím komunikovat. Čím víc rovnic a čím víc "filmování", tím spíš se hlava nový a chtěný program naučí. A že jich tentokrát bylo. Takže jsem se vlastně motala v kruhu. Jako jízda je to fajn. Žádná centrifuga, cesta známá, stále stejná a stále bez šance dosáhnout cíle. Proto je fajn mít někoho, kdo vám nejdřív dá ten pevný bod, aby se vám šiška nemotala, pomůže vám slézt z toho plastovýho koně a vy pak můžete nabrat směr a jít si za svým cílem. To je pro mě správný koučink.

A protože když člověk jede v tom kolotoči dlouho, pak se mu ta hlava nejdřív motá a nožičky jsou takový vtipně gumový (jako když se malé dítě učí chodit a štráduje si to jako správný námořník zpátky ke své bárce), tak někdy člověk zakopne, někdy si z toho hrcne na zem a někdy kousek uhne z cesty. Abych se tady jen nechválila, budu upřímná - ta pauza byla znát. Trochu jsem se bála, že třeba Marcelu naštvu, když nevydržím každý den zapisovat pocity, myšlenky.

Naštěstí mě předběhla a smála se, že je to zcela normální, že mozek je prostě takový, že má postupně tendenci ustávat ve snažení. A další důležitá věc, která mi lehce unikla je, že když se něco nedaří, změna v chování, v přemýšlení nebo úkol, který jsme si s Marcelou vytyčily, je to věc, která se má zapsat do týdenní zprávy. Pak s ní pracujeme dál. Já si totiž jedu v tom kolotoči, že dostanu-li úkol, musím ho hned splnit a to dokonale. Jinak jsem přece totální a ukázková představa selhání lidstva. Muhehe.

Slibem nezarmoutíš... Ale já sliby plním. Jaký? Že napíšu i konkrétní výstupy, nové dovednosti. Egu udělám "malá malá" a povím vám to. - "Neumíš plánovat, Nelo". Au! Já mám přece diář plný! A jak, panečku, od rána do půlnoci a někdy i déle. A pak se divím, že toho "mám moc". Že nemám čas na dítě, na sebe, uklidit x kubíků dřeva než zmokne, posekat mé drahé lány, dumat o svém podnikání nebo (ach bože) jen tak chvíli tupě zírat do zdi... a někdy nestihnu ani vzít dobrým přátelům telefon. Pak mám akorát špatné svědomí a náladu na draka. - AHA.

Zas má Marcela pravdu. Tak co s tím? Mám od ní jednu radu. 80/20. Paretovo pravidlo. Znám, známe, znáte. Ale řídím(e) se tím? Já ne. Lehce sklouznu do detailů a honby za odškrtnutím úkolu nehledě na jeho finální přínos a důležitost. Úkol zní jasně: vybrat 20 % činností, co přinesou 80 % peněz, posunu, zisku, dovedností, znalostí... Zbylých 80 % napsat po čáru a sunout. Plánovat i čas pro sebe. Ne v duchu. Ne až náhodou bude čas. Protože on nebude. Napsat do diáře. Počítat s nahodilými událostmi. Těm říkám, že mi něco do smělých plánů "hodí vidle", a když se tak stane, pak se hněvám. Nově se učím s vidlema počítat a je to pro mě snazší. Tak zemědělskému náčiní zdar a metodě koučinku Emočních rovnic taktéž :)