Koučink Emočních rovnic "na Fénixe"

Po delší odmlce zapříčiněné zdravotní stopkou Nely se opět začínáme potkávat a obracet zažité vzorce v její hlavě. Co se doteď díky koučinku u Nely dělo?

Nu dobrá, říkáte si - a to má být jako bájný fénix povstanuvší z popela? Není no. Ale zas sýkorka je moc hezký ptáček - náš, český, navíc má podle wikipedie poměrně velkou hlavu a silné nohy - tudíž jsem usoudila, že mi je aspoň vzhledově blíže a třeba vás ten rozkol v obrázku a nadpisu právem rozlítí a přečtete si s očima v plamenech článek o mojí cestě s koučkou Emočních rovnic Marcelou až do konce :).

Od předešlého koučinku Emočních rovnic s Marcelou uběhl nějaký měsíc. Naposledy jsem se tetelila nad otázkou: "A co chci já?" "V čem se cítím dobře?" "Co mě baví?" V tréninku napojení sama na sebe pokračuju a sem tam na mě vykoukne nečekané překvápko. Když mi předčasný Ježíšek donesl ladnou červenou cirkulárku, byla jsem nadšená. Miluju vůni řezaného dřeva! A trošku se bojím o prsty :). Když jsme se s Marcelou konečně zase viděly, sama si všimla, že u mě došlo k posunu. Překalibrovaly jsme společně moje hodnocení čtyř oblastí života s novými pocity. Od těch nejhřejivějších, tryskajícího štěstí, obláčky a duha po ty nejméně příjemné tři sáhy pod zem. Nejdřív mi to přišlo zvláštní, vždyť jsem nebyla schopná pár týdnů ani dojet do práce, kamarádům jsem se vyhýbala, zdravotně mi bylo pod hodně velkýho psa, možná spíš koňa a poprvé v životě mi bylo nějakou dobu všechno jedno. Solidní šok. Protože co slíbím přeci splním! A pomůžu všem, ať už si o pomoc řeknou nebo ji vlastně ani nechtějí... Asi si tělo prostě řekne. Ona si vlastně řekne i hlava. Když to člověk dlouhodobě přehání, neposlouchá se, tak se pak diví. Myslím si, že naštěstí jsem už před mým zbabraným "Taxisem" začala mít své buňky buňkaté docela ráda a proto jsem se relativně rychle vyškrábala zpět do výšin každodenního procesu.

Erm... Kde je tedy ten posun? V mém životě je najednou mnohém míň dramatu. Vnitřního. Na vnější už mě stejně neužije. Přišlo to postupně a je to jako pohlazení po duši. Spoustu věcí jsem přestala nevědomky řešit a žije se mi lehčeji. Věřím, že na tom mají svůj lví podíl i Emoční rovnice. Ačkoli jsme s Marcelou došly k závěru, že klasický koučink a vytahování bahna z mojí hlavy by byl v době pauzy spíš na škodu, protože to je prostě záhul, věnovala jsem se příjemnému - obracení mých ošklivých nábalů přesvědčení v opačné a mě prospěšné Emoční rovnice. Filmovat si nové vzorce v hlavě je ohromně příjemný a navíc je to legrace. A pro mě, jakožto člověka, kterému se zarytá přesvědčení o tom, kterak neuspět, udělat chybu nebo jen nepředvést stoprocentní výkon, opakují setsakra často, je pro klid duše fakt, že i když si novou cestičku v hlavě "nahraju" špatně, lze to zkusit jinak a opravit, jednoduše nadnášející pocit. Takový ten, jako když zavřete oči na lehátku ve vyhřátém bazénu se slanou vodou :). Pecka! Proč o tom píšu? Protože ač jsem se dala na cestu zlepšování svého života, moje/naše/vaše hlava má ráda své zajeté mechanismy. A já na sebe trochu pozapomněla, páč mi bylo už o něco lépe a jako varovný pohlavek jsem dostala pětihodinový pobyt na emergency. A to nechcete. Proto nestačí se například naučit říkat ne. Ještě to chce si ujasnit kdy, komu nebo čemu to ne chcete říkat, aby vám bylo dobře. A tady se nám už zase hezky klubou dávná hluboce zarytá dogmatíčka, na kterých si dost možná lpíte taky tak urputně jako já :). Jen se někdy tváří, že "takový jsem já, matičko". Že jsou součástí povahy, kultury, nás. Proto věřím, že mít někoho, kdo si všímá, co o sobě a fungování světa říkáte a dokáže s tím pracovat ve váš prospěch je prima.

V každém svém článku zmiňuji i konkrétní věci, které jsem se díky Marcele naučila nebo se je učím. Tentokrát byl zásadní zásah na komoru ten, že si mám plánovat v diáři čas na neplánované události. Kroutila jsem se jako had. Už si přece plánuju čas na sebe. Hezky chodím třeba na fyzioterapii, praktikuji čučení do zdi, přečetla jsem i pár knih... Ale plánovat si čas na něco, o čem nevím, že bude? Jajajaj. Taková ztráta času - padalo ze mě, plus kopa dalších "mouder". A přitom jsem si odpověděla hned svým úvodním mrčením, jak si pokaždé krásně naplánuju den, co všechno stihnu, není minuty nazmar a ono mi do toho "cosi" vcelku často hodí vidle. A já se hněvám. Při tom - jde si naplánovat třeba to, že potkáte svou životní lásku? Jsou věci, které mají přijít a jsou dobré a když na ně nemáme čas, může se stát, že je bereme jako otravnou mouchu a místo toho, abychom svou šanci chytly za kadeře, plácnem ji "mouchačkou". Beztak je škoda, že má den jen 24 hodin, viďte?

Krásné zimní dny

Nela